Canisterapie

Pravidelně jezdíme na canisterapie za našimi klienty do Domova pro seniory u nás na Vysočině. Protože se nám náš tým od roku 2017 rozrostl o dva mladé psy Fru a Zigouška, probíhají naše terapie už s 5 psy . Je to velký tým a to nám umožňuje bez přestávky věnovat čas obyvatelům domova, protože se pejsci neustále střídají, doplňují, zatímco druzí odpočívají v klidu.

Návštěvu v domově zahajujeme vždy skupinovými aktivitami, které jsou pro naše psy velmi náročné, protože za naší asistence klienti se psy cvičí. Musíme podle situace neustále improvizovat a mít své psy vždy perfektně pod kontrolou. Nikdy nevíme, co klienti nebo i naši psi vymyslí.

Pak s pejsky předvedeme různé triky a cviky. Šikovnější klienti si sami zkusí s pejsky některé cviky a to se pak často stává motivací pro další klienty, kteří si přejí také s pejsky sami něco vyzkoušet. Další oblíbenou hrou zůstává hledání schovaných předmětů, které si klienti sami ukryjí.

​Součástí našich terapií je i povidání nejen o našich psích kamarádech, ale rádi si vyslechneme i příběhy obyvatel domova..

​Za příznivého počasí máme připravený program venku. Velký ohlas má vždy,když psi hledají ztracenou pečovatelku. Protože mají všichni 3 psi záchranářský výcvik, tak tuto disciplínu velmi dobře ovládají a moc se na ni těší.

Povídání o canisterapii

Pes a jeho člověk jsou tým. Můj pes nedělá canisterapii pro sebe, ale pro mě a kvůli mně. Je to psovod, kdo je zodpovědný za bezpečí psa, pohodu a za to, aby ho canisterapie bavila a dělal ji rád. Nejen, že svého psa nikdy nenechám na pospas klientům, ale vycházím mu vstříc (např. úpravou podmínek, výběrem klientů, druhem aktivit, či zrežírováním situace)

Pes není otrok. Pro psa by měla být canisterapie hra/aktivita/činnost, na kterou se těší a kterou si užívá. Vyplatí se investovat do toho čas, trpělivost, empatii a chutné odměny.

Ostatně celá canisterapeutická návštěva, která často trvá hodinu i více, nemůže záviset na aktivitě psa. Mít bohatý repertoár složený z aktivit náročných pro psa (pes s klienty cvičí), ale i vysloveně odpočinkových (klienti připravují pro psa hry - obvykle založené jen na tom, aby se pes výborně nažral), z aktivit o psech, ale bez psa, z aktivit akčních i relaxačních, z aktivit individuálních i skupinových... a v průběhu návštěvy tyto činnosti vhodně prostřídat, je jen a jen přínosné pro všechny zúčastněné. Velká zásoba různorodých aktivit vám také umožní improvizovat a pružně reagovat na nepředvídané situace - vždyť "svůj den" nemusí mít jen pes, ale kdokoliv ze zúčastněných.

Bezpečí především. Canisterapeutická praxe není suchá teorie, ale řádně zelený strom. Nepatří do ní pouze práce se psem (a jeho perfektní ovladatelnost - často ve značně rušivých podmínkách), ale i s klienty, a to nejčastěji hned se skupinou klientů. Umět si zrežírovat veškeré aktivity tak, abyste přesně věděli, kde kdo kdy bude a nezvrhlo se vám to v chaos, je jedna z nejzákladnějších dovedností do terénu. Mám-li použít kynologickou terminologii, je třeba mít všechny účastníky (tedy nejen svého psa) "pod povelem". Nemůžeme spoléhat na to, že to za nás automaticky udělá osoba odpovědná za klienty. I tu musíme řádně instruovat a spolupráci v tomto směru vyladit. Obvykle totiž personál pečující o klienty vůbec nic neví o psech, natož o naší canisterapeutické práci. Žádné obavy, lze to zvládnout a přitom zachovat uvolněnou atmosféru.

Základním předpokladem pro psa canisterapeuta je jeho přirozená příchylnost k lidem. To, že vyhledává kontakt s lidmi, nebo s nimi rád spolupracuje. Pochopitelně tak nemusí činit (a obvykle ani nečiní) zadarmo. Škoda každé odměny, která v canisterapii padne vedle. Jak jinak bychom ostatně chtěli zajistit, aby psa dlouhodobě tato práce bavila a těšil se na ni ?

Canisterapie se nemůže realizovat se psy bojácnými, nejistými, úzkostnými, příliš vzrušivými apod. Takový pejsek se velmi často dostává do situace, kdy nepřemýšlí (a tedy ani nevnímá svého psovoda).

Canisterapeutická praxe je týmová práce psovoda a psa a kvalita provedení terapie je založena také na umění psovoda komunikovat s klienty a s personálem A tím nemíním jen mluvené slovo, organizační schopnosti, či herecké nadání. To, jaké emoce vyzařujeme a jak dobře je dokážeme vnímat u druhých, zásadně ovlivní výsledek. Motivace psovoda pro provozování caniterapie je taková, že chce pomáhat lidem a trávit s nimi svůj volný čas. Prostřednictvím svého psa klientům pomoci odpoutat se od potíží, zrelaxovat a potěšit je. Tohle není psí sport! V canisterapii nejde o výkon ani o preciznost provedení, ale o vnitřní pocity všech zúčastněných (včetně psa pochopitelně), takže bez upřímnosti a otevřeného srdce to bude chladné, neosobní, strojené... byť třebas dokonalé.

Jen to prosím na druhou stranu nepřežeňte. Není účelem se psychicky zničit a sebemrskačsky se obětovat pro dobročinné účely. I lidská část týmu potřebuje svůj "motor" a mohu-li si dovolit hovořit všeobecněji (nejen za sebe), nejčastěji je to vstřícná citová odezva z druhé strany. Dělat radost druhým je dřina, ale stojí to za to! Odcházet z návštěvy sice vyřízený "na plech", ale s neuvěřitelně povznášejícím a nabíjejícím pocitem "jo - super", je to, co nás přiměje pouštět se do toho znovu a znovu. Kdo to nezažil, nepochopí, ale i canisterapeut by měl být po canisterapii zkrátka šťastný ;-)

O vlastním pohledu na canisterapii bych nenašla výstižnější povídání, se kterým se plně ztotožňuji. Část textu cituji ze stránek Psí školy minimaxipes.